Mariana, královna noci

Diplomová práce, Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze, 2005
video-instalace na 3 obrazovky / synchronizovaně spouštěné video ve smyčce

Projekt operuje s termíny identifikace, fantazie, identifikace ve fantazii, projekce, empatie. Využívám z telenovel pouze obrazy. Původní příběh pro mne nehraje žádnou roli. Nechci diváka zaujmout stejně strategickým způsobem vyprávění, jakého využívají telenovely. Zajímá mě moment překračování a vypínání hranic a možností pozorovatelovy projekce do osudu filmových hrdinů. Do jaké míry lze vizuálními prostředky manipulovat s lidskou psychikou a emocemi, ale i se samotným příběhem, ve kterém se rozkrývá množství paralelních interpretací a významů. Nabízím divákovi spoluúčast na příběhu, který ale není jasně čitelný. Ten má tedy možnost spoluvytvářet scénář a následně jej interpretovat. Pracuji s fantazií pozorovatele, jeho schopností vcítění se a s touhou, či potřebou identifikovat se. Vizuální stránka telenovely mi tuto hru umožňuje. Divák se váže na účinkující, v rámci jejich rolí v nich pochopí cosi individuálního a čím čistěji a jednoznačněji herci vyjadřují emoce, k tím výraznějšímu může dojít pochopení. Telenovela se spokojí s triviálními a povrchními gesty. Tato gesta jsou však pro diváka dostačujícím vodítkem k tomu, aby pochopil, o jakou emoci jde, jak na ni reagovat a rozečítat ji. Na televizních obrazovkách dochází ke zhuštění prostoru a času. To všechno mimořádně stupňuje psychologické účinky děje a vyvolává silnější identifikaci diváka s hercem – charakterem. Manipulace s prostorem, který slouží oku i psychice, automaticky ukazuje ten obraz, ten detail, který je pro pochopení a identifikaci nejdůležitější. Detaily ruky a tváře vytváří komunikativní pohyby, neverbální signály. Divák je tak automaticky vnášen do psychického světa hrdiny, vyvolává v něm silné emoce a pomáhá úplnému splynutí s viděným. Telenovela nechává diváka toto poselství tušit, snad proto ani nevyžaduje estetickou kvalitu obrazu či hereckých výkonů jednotlivých aktérů.

Fenomén telenovely chápu jako esenci významů pojmů, které jsem již zmínila a které jsou pro mne zásadní. Proto ji také využívám ve své práci. Transformuji původní příběhovou linii dívky ležící v nemocničním pokoji v kómatu, nad kterou pláčí všichni ti, co k ní mají určitý citový vztah. Pracuji se zacyklenými pohyby detailu tváře či ruky. Emoce obsažená jen v mimoděk provedeném gestu se najednou zesílí, respektive zmutuje do emoce naprosto odlišného charakteru i kvality. Narativní linie se pak mění na situace plné emocí odlišného rozměru. Soucit a lítost se odsouvají do pozadí, jsou nahrazeny touhou, žádostí, která získává až manipulativní charakter. Dostává se sem napětí, napětí z očekávání něčeho, možná i zvráceného. V kómatu ležící dívka nemá možnost na psychické i fyzické ataky jakýmkoli způsobem reagovat. Příběh je ale nedopovězen. Chci přimět diváka využít své schopnosti předvídat, ale zároveň mu nikdy nedat odpověď a možnost si své předpoklady ověřit. Tímto se totiž dostávám i mimo rámec samotné telenovely.

Tři videa ‚Mariany, královny noci‘ spojuje nejen postava samotné Mariany, připoutané na lůžko, ale i neznámého muže, který se objevuje v každém z videí a situaci odehrávající se u lůžka vyděšeně sleduje. Zůstává ale skryto, jakou roli zde má tento muž hrát a zda je v jeho silách jakýmkoli způsobem zasáhnout do děje. Není totiž ani jisté, zda stojí v něm, či mimo něj. Zvukovou osou příběhu je nekonečná smyčka pípání EKG, jehož frekvence se v určitých situacích mírně zrychluje, či zpomaluje, zeslabuje nebo zesiluje. Elektronicky zaznamenaný tlukot srdce je možná jedinou Marianinou reakcí na dění kolem. Zvuková smyčka platí pro všechna tři videa.